Simona Křivánková

Květen, měsíc oslav jara, ale také svátku matek. Proto jsme se rozhodli pro náš další rozhovor oslovit českou profi triatlonistku, velkou bojovnici Ironmanských vzdáleností, ale také maminku 6 leté slečny - Simonu Křivánkovou.

Simona KŘIVÁNKOVÁ - ocelová žena, rodačka z Brna. Už od dětství se věnovala řadě sportům - běhu, atletice, sportovní gymnastice. K samotnému triatlonu se dostala až při studiu na vysoké škole a rozhodně to nebyla špatná volba. Díky své odvaze a nasazení to dotáhla až na profi úroveň a dnes objíždí se svým manželem řadu závodů jak na světové, tak na domácí půdě. 

Moc držíme Simče do dalších závodů palce!

Ahoj Simčo, naše obvyklá první otázka 😊... Jak se máš? Jsi plná sil do nastávající sezóny? 

Mám se dobře, děkuji za optání. Plná sil určitě jsem, už nám ten závodní kolotoč po dlouhé zimě a tom loňském okleštěném závodění docela chybí. 😊

Moc jsme ti drželi palce na tvém posledním závodě Challenge Riccione, kde jsi skončila na 13. místě. Jaké máš pocity ze závodu? Jsi s výsledkem spokojená?

Na Challenge Riccione se dívám ze dvou pohledů – na závod jsme si jeli především vyčistit hlavu a prostě „vypadnout z domu“. Což se nám zadařilo na 100%. Parádní výlet za mořem a příjemným počasím. K tomu spousta legrace s „tri“ přáteli, chutné jídlo a káva 😊

Co se týče závodu samotného, zde jsem si vzhledem k zimní přípravě, která nebyla úplně dle očekávání (žádné plavání, zdravotní pauzy) a k nabitému startovnímu poli velké ambice nedělala. Spíše jsem se chtěla „rozzávodit“ a otestovat aktuální výkonnost a prostě si závod užít se vším všudy. Závod jsem si užila a výkonnost otestovala…

Bylo hodně znát, že jsi se nějakou dobu nemohla věnovat plavecké přípravě?

No jasně. I u mě „neplavce“ je půl rok bez vody sakra znát. Tréninky v závodní intenzitě prostě chybí a upřímně jsem docela zvědavá, zda to vůbec letos ještě doženu. Bazény jsou stále zavřené, ale naštěstí se dá chodit už ven, tak trénuji v přírodních podmínkách. I když zde je to ve stálé docela chladné vodě někdy dost na morál.

Moc by nás zajímalo jak a kdy jsi se k triatlonu dostala? Dělala jsi ze začátku i jiné sporty? Kdo tě k triatlonu přivedl?

K triatlonu jsem se dostala v prvním ročníku na vysoké škole. Od 9. třídy jsem se věnovala závodně atletice (trojskok, dálka, sprinty), ale tento sport byl bohužel dost devastující na kolena a záda. Neustálá zranění mě nakonec donutila atletiku opustit. Pár měsíců jsem „nic nedělala“, ale závodní sport mi chyběl. A tak jednoho dne Pepa (v těchto dávných dobách jsme s mým současným manželem již randili) řekl osudovou větu: ,,Tak zkus třeba triatlon…" Tak jsem zkusila sprint triatlon v Brně v Mariánském Údolí (v rámci Jihomoravské triatlonové ligy) a tento sport mě natolik učaroval, že se od něj nemohu oprostit dodnes.

Pokud se vrátím na základní školu, zde jsem měla různé zájmové kroužky – turistický oddíl, tančení, 10 let jsem se věnovala moderní gymnastice. Ve školce jsem dokonce chodívala plavat, ale plavání mě moc nebavilo, tak mě do něj rodiče nenutili. A jaká je to sakra škoda, si říkám posledních pár let 😊

Jsi věrná pořád jednomu klubu?

Závodit jsem začala v Brněnském Konrad Tools (tehdy Ekol teamu), ale v roce 2009 jsem přestoupila do Hranického klubu Rocktechnik triatlon, kterému jsem věrná dodnes.

Když porovnáš dobu, kdy jsi s triatlonem začínala s dobou dnešní hodně se změnilo? Mají děti/dorostenci větší možnosti co se týče tréninků, soustředění?

Když jsem s triatlonem v roce 2002 začínala, nevěděla jsem o něm vůbec nic. Jen to, že má tři disciplíny. Světovou scénu jsem moc nesledovala.  Abych řekla pravdu, co se týče podmínek pro mládež, ty moc nesleduji. Vzhledem k tomu, že já jsem se dostala k tomuto sportu až v dospělosti nemohu ani porovnávat. Vnímám ale, že počet klubů (např. ve Svitavách 4SPORTS Team), kde mají asi slušnou základnu mladých triatlonových talentů je relativně hodně. A nadšených dobrých trenérů asi také přibývá. Což je dobře. Na druhou stranu, je ale důležité, aby byl tento sport pro děti spíše všestrannou zábavou a nejednalo se moc o cílený sport zaměřený pouze na výkon. Děti by měli mít všestranný základ, který budují s radostí a protože je to baví. Nikoliv kvůli ambicím dospělých nebo okolí.

Jak jsi se dostala k Ironmanským distancím? Dělala jsi v dospělé kategorii dříve kratší triatlony nebo jsi se s tím nepárala a věděla jsi hned, že se chceš věnovat delším vzdálenostem?

Nene. Začínala jsem pěkně od sprintíků, přes půlky a až po pár letech odzávoděných na půlkách jsme společně s Pepou v roce 2012 stáli poprvé na startu IM Klagenfurt. V tomto roce jsme také absolvovali naši první šňůru Ironman závodů po Evropě. V následném roce jsme si ji zopakovali. Jak nám tehdy řekl Marek Němčík, jak okusíš Ironmana, už tě nepustí. A měl pravdu 😊 Myslím, že jsme zvolili dobrý postup. Od všeobecné dlouholeté průpravy skrze jiné sporty,  přes sprinty až k dlouhému triatlonu. Věřím, že právě díky postupnému navyšování objemů mi drží zdraví a za celou dobu triatlonu jsem neměla větší potíže.

S manželem vychováváte malou slečnu – vedeš ji také ke sportu? Chtěla by jednou dělat triatlon po rodičích ? 😊

Ano Lucku ke sportu vedeme. Resp. ona si sport našla sama, hýbat se/běhat/skákat/lozit všude možně jen ne posedět chvíli na místě má v krvi. Chodí na různé kroužky, ale zatím se snažíme, jak se říká, netlačit na pilu a prostě jenom dbáme na to, aby se věnovala tomu, co ji baví. Párkrát jsme s ní byli na závodech. Na dva roky se úplně kousla, že závodit nechce. Tak jsme ji nenutili. Loni na Doksech zkusila první triatlonek a nyní je přihlášená na červen na Ocelácký dětský duatlon v Ostravě. A dokonce to vypadá, že se těší a je motivovaná „trénovat“. A my jsme z toho samozřejmě nadšeni.

Zda ale bude dělat nějaký sport závodně, to necháme na ni. Nechceme ji do ničeho nutit. Ono se to stejně nevyplácí a děti pak v kritickém věku (puberta, přechod na střední atd.) sport opustí a snaha rodičů jde vniveč.

Už je to pár let zpět, ale jak jsi zvládala trénink skloubit právě s těhotenstvím a později i s výchovou holčičky? Cítila jsi, že se po těhotenství staly nějaké změny ve tvém těle? Bylo těžké se vrátit do původní formy?

Ano, už je to neskutečných 7 let, co jsem otěhotněla. Tehdy jsem sportovala/trénovala až do porodu. V době mého těhotensvtí o problematice „sport v těhotenství„ nebylo moc informací. Něco málo jsem si našla na internetu, něco jsem konzultovala s doktory případně s holkami, které měly zkušenosti. Napadlo mě pak sepsat mé vlastí poznaky do blogu na náš web www.krivankovi.eu.

Do závodní formy pro mě nebylo vůbec těžké se vrátit. Skoro si troufám říct, že ten vážnější závodní triatlon jsem zažila paradoxně až po porodu 😊. 6 měsíců po porodu jsem absolvovala první půlku, 9 měsíců dlouhý triatlon v Rothu (těsně pod 10 hod se žaludečními problémy na běhu). Měla jsem naštěstí podporu jak v manželovi, tak v celé rodině a mateřskou dovču jako „PRO“ jsem si neskutečně užila. Také jsem začala tehdy na nápad Pepy trénovat s kamarádem Michalem Urbánkem a naše spolupráce trvá dodnes.

Závody objíždíte většinou s partnerem, cestuje s Vámi i dcera?

Ano, většinu závodů absolvujeme společně. Což je samozřejmě převážně výhoda, ale bohužel někdy i nevýhoda. Např. že potřebujeme mít pro Lucku hlídání. Na závody, kde je to pěkné (moře, koupaní v přírodě) se snažíme vyrážet společně. To pak spojíme závod s příjemnou rodinnou dovolenkou.

Trénuješ se sama? Pokud ano, jak dlouho a kdy jsi se tak rozhodla, že to pro tebe bude takto nejlepší? Pokud ne, kdo tě trénuje?  Jak probíhá vaše spolupráce?

Od porodu tj. téměř 7let trénuji s menšími přestávkami, jak jsem výše zmínila, s Michalem Urbánkem. Naše spolupráce na přátelské bázi mi vyhovuje, za ty roky už mě zná a nemusí vypisovat k tréninku všechny detaily. Když mi něco nevyhovuje, tak mu to řeknu a upravíme to. Dnes už ale oba víme, co na mě funguje. Po těch letech už jsem vychytala jaký typ a skladba tréninku mi vyhovuje. Spolupráce probíhá na dálku, jednou za čas vyrazíme společně na kolo. Já bych se klidně trénovala sama, což o to, zkušeností mám dost, ale to bych na sebe byla moc měkká a měla bych spoustu výmluv na těžké tréninky 😊 Když vás někdo vede, je to vždy lepší.

Můžeš nabídnout případně i ty sama tréninkové plány? Poskytuješ takové služby?  Pokud ano, máš už nějaké svěřence?

Ano i já se tímto směrem bavím a trénuji aktuálně dva svěřence. Poslední dva roky mě hodně zajímá problematika ženského cyklu a jeho vliv na výkonnost. Z mého pohledu je trénování neskutečně komplexní věc… od samotného tréninku a jeho složení vzhledem k definovanému cíli, přes nutrici (při tréninku, při závodě, v běžném životě), regeneraci, mentální přípravě a odolnosti … je nutné u svěřenců respektovat osobní život a povinnosti. Trénuji převážně na dálku, ale jsme v téměř denním kontaktu, plán mnohdy upravuji podle jejich aktuální pracovní vytíženosti nebo počasí.

Nyní také natáčíme společně s Liborem Pavelkou jednou měsíčně online rozhovor  „Otázky a odpovědi na téma triatlon a vše, co k němu patří“ (možné shlédnout na Facebooku pod SK Oceláci Ostrava nebo na Youtube).

Co by jsi doporučila začínajícím triatlonistkám na ½ ironmanským distancím, doporučuješ si nejdříve projít kratší triatlonové vzdálenosti nebo se dá natrénovat téměř z ničeho a jít rovnou na půlku? 😊 Je k takovému tréninku zapotřebí i systematický tréninkový plán?

Rozhodně. Podle mě je dobré mít nějaký rok odsportováno (jakýmkoliv sportem) a pak také odjetých pár sprintíků a kratších triatlonů. Je to ale hodně individuální a záleží na sportovní minulosti. Rozhodně bych doporučila nesledovat sociální sítě a „posty“ sportovců s jejich tréninky a někdy nesmyslnými metami typu „za půl roku odběhnu od stolu maraton atd.“ Jako inspirace je to fajn, ale rozhodně se hlavně řídit sám sebou, resp. a tím odpovídám na Tvoji další otázku, svým trenérem a pocity. V dnešní době všichni sledují monitory a čísla a absolutně zapomínají na svůj pocit a vnímání těla. I já samozřejmě tyto technologie využívám na klíčové tréninky a závody, ale rozhodně se bez nich obejdu na velkou část tréninků. Resp. trénink monitoruji, ale jdu tzv. „na pocit“.  

Mým motem je: „… i cesta je cíl“. Soustavnost, systematičnost, vytrvalost a postupné krůčky hlavně bez zranění a zbytečných bolestí je nejdůležitější. Pak je teprve sportování radost. Nesmyslné bušení vede akorát k přetrénovaní/zranění – následné depresi z nemožnosti trénovat, běhání po doktorech/fyzioterapeutech a takto stále dokola. V dnešní době chtějí všichni HNED vidět výsledek (někdy i já 😊), ale tudy cesta nejen ve sportu nevede.

Po několika zkušenostech jsem dospěla k závěru, že nesmím trénovat „podle času“ ve smyslu, když mám čas/je pěkně/musím využít hlídání atd. tak trénuji. To mě vždy začalo něco bolet. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, ale dlouhodobě jsem přesvědčena, že je to neudržitelné. Alespoň u mě ne.

Jaká trofej za tvoji triatlonovou kariéru je pro tebe nejcennější? Máš nějaké oblíbené závody, kam se ráda vracíš?

Uf, nejcennější trofej. Těch je samozřejmě víc. Asi nemá cenu jmenovat, určitě to jsou ale závody, kde si člověk buď tzv. hrábl na dno ( 2.místo na Isramanu, 2. a 3. místo na IM Malaysia), nebo zajel velice kvalitní výkon (4.místo Challenge Heilbronn s tempem na půlmaraton 3:47/km, 4.místo IM Barcelona s maratonem za 3:06, Dlouhý triatlon Podersdorf pod 9 hodin, 6.místo IM Copenhagen, rekord trati na Slovakmanovi nebo Moraviamanovi). Pak samozřejmě i takové závody, kde to na velkém podniku „cinklo“ – 2.místo ETU ME Poznan 2016, 2.místo Challenge Regensburg, 3.místo Challenge Almere, vítězství na MČR…Nebo závody se štítkem „poprvé“ – první půlka, první IM, první závod po porodu…

Všechny výše zmíněné závody byli moc pěkné, včetně např. IM Kalmar, Challenge Sardinie/Mallorca/Salou… obecně preferuji závody v teple, u moře nebo v přírodě. Moc nevyhledávám městské závody. A pokud se takový pěkný a povedený závod spojí s rodinnou dovolenou, to jsou pak o to silnější zážitky na celý život.

Měla jsi někdy tendence se závoděním seknout?

Opomenu-li krizové situace při závodech, kde to fakt bolí a člověk si nadává „proč to dělá, zda to má za potřebu“, ani ne. Spíše si kolikrát říkám, že je škoda, že jsem se tomuto pěknému a sakra náročnému sportu všemi směry nezačala věnovat dřív.

Do kolika let myslíš, že je ideální závodit? Je nějaká věková hranice, kdy profi triatlonistky obvykle končí?

Když tak sleduji profesionální scénu, tak co se týče dlouhého triatlonu tam není věk 40+ (naštěstí) žádná výjimka 😊.

Jaká disciplína je tvá nejsilnější?

Ti, co mě sledují, tak vědí, že běh. Naopak nejvíce bojuji s plaváním.

Co tě čeká v letošním roce? Vyčkáváš kvůli covidové situaci?

Vyčkávali jsme, doufali jsme v lednový závod v Izraeli, ale ten bohužel nevyšel. Nyní mámez a sebou již zmíněnou Challenge Riccione a čeká nás, zřejmě dost deštivý a chladný Challenge St. Poelten. Pak to budou především závody na domací a Slovenské půdě. Dál se podíváme v září na z loňska přeložené MS v dlouhém triatlonu Almere, na půlku Challenge Mallorca-Peguera a dál se uvidí. Bohužel většina IM v Evropě jsou zatím rušeny nebo přesouvány. Ráda bych v této otázce poděkovala všem svým partnerům, že mě i v této nelehké Covid době podporují!

A na závěr naše obvyklá otázka. 😊 Ukážeš se letos v září opět na CZECHMAN Triatlonu ? 

CZECHMAN Triatlon bohužel vychází na týden před MS v Almere. Takže to se asi ještě rozhodneme v průběhu sezóny. Pokud to bude ale jen trochu možné, ráda se za vámi zase podívám. :)

Autor: Tereza Kremličková, Klára Marholdová

Foto: soukromý archiv Simony Křivánkové